Moje maminka
Rakovina je čím dál víc rozšířenější chorobou.
A rakovina kostí je jedna z nejbolestivějších onemocnění.
Moje maminka žila s rakovinou 35 let. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Nejhorší a nejbolestivější byla ta poslední - rakovina kostí. Bylo nám vysvětleno, že metastázy nějakého nádoru se dostaly do kostí a to, jak rychle onemocnění bude pokračovat a do jaké míry bude ovlivnitelné nějakou onkologickou léčbou, závisí především právě na tom, jaký je ten původní nádor. U mé maminky se jednalo o typ nádoru, který byl nevyléčitelný a který chemoterapií ovlivnit nešlo a proto se další léčba mohla zaměřit jen na mírnění potíží, které nádor působil.
Moje maminka nikdy nedala na sobě znát, že ji něco bolí. Byla vždy moc statečná a nechtěla nikdy nikoho zatěžovat svými starostmi. Byla vždy moc usměvavá a hodná. Měli jsem ji všichni moc rádi a ona měla ráda nás.
Když se nad vším tak zamýšlím, musela vědět, že umře. Muselo být pro ní hrozné s tím žít. A hlavně tato nemoc musela být opravdu strašně bolestivá. Bylo mi ji moc líto a nejhorší bylo, když jsem jí nemohla pomoci. Chodila jsem za ní po celou tu dobu do nemocnice a utěšovala ji. A pak jsem utěšovala zase sebe. Říkala jsem si, že se vždy přece ze všeho dostala a pokaždé, když bojovala s touto "potvorou", vyhrála. Tak jsem v to doufala i tentokrát. Ale 4.9.2008 ráno volali z nemocnice, že moje maminka umřela. Nemohu stále tomu uvěřit. Pořád myslím, že se najednou objeví a pohladí mě a řekne mi zase, že mě má ráda.........
Sama jsem v plném invalidním důchodu, neboť jsem měla obroskobuněčný nádor v koleně a mám částečnou náhradu, ale naštěstí můj nádor nebyl zhoubný, i když jsem si taky prožila své.....pokaždé, když vám doktor oznámí takovou věc, nevnímáte najednou vůbec svět kolem sebe. A i když mi zbýval tenkrát jen rok života, dostala jsem se z toho a jsem moc ráda, že tu jsem. Děkuji mému vynikajícímu doktorovi. A hlavně děkuji za vše své rodině.
Když umře maminka, sluníčko zajde.
V srdci se uhnízdí smutek a žal.
Na celém světě sotva se najde,
kdo by jak maminka uměl mít rád!
"Maminko" zní stále do tmy můj hlas.
Kdyby si tak mohla přijít a pohladit mě znova.
Kdybych tak mohla vrátit čas.
Srdíčko by si to moc přálo.
Nechci, aby se mi o tom už jen zdálo.
Už nepřijdeš a neobejmeš mě, nepohladíš slovem.
Maminko, byla si mým vzorem.
Stýská se mi maminko po Tvém hlase, kdepak je Tvůj krásný smích?
Chtěla bych ho slyšet zase a nemít stále slzy ve dlaních.
NIKDY MAMINKO NA TEBE NEZAPOMENU!!!!!!
Měla jsem Tě moc ráda a ty to víš maminko moje zlatá......
MAMINKO......už nikdy tak nemohu nikoho oslovit!
Co všechno je řečeno v tom jediném slově.
Neměla bych truchlit sama pro sebe, co už nebudu mít, ale pro to, co nebude mít ona....
....žádný západ slunce, žádná ranní káva, žádný zpěv ptáků, žádná krásná slova.
Pro ni budu dál žít, aby věděla, že to, co mi celý život dávala, zúročím!!!
Těžko se maminko s Tebou loučilo,
těžké je maminko bez Tebe žít.
V srdci Tě maminko stále budeme mít.
